Články >> Malé zamyšlení nad středověkem
Malé zamyšlení nad středověkem
16.04.2008

Na období středověku se váže celá řada mýtů, z nichž většina vrhá na tuto dobu horší světlo, než by si zasloužila. Řada z nich je v nás hluboko zakořeněná. A právě o vyvrácení těchto mýtů, o jiný než tradiční úhel pohledu, bych se rád pokusil v tomto článku.

Hra v šach

Zároveň s tím, jak se dnešní doba stává stále hektičtější, odosobněnější, přetechnizovanější, jak je zbavována tradic, starých jistot a duchovního rozměru, jak lidé i společnost ztrácejí své kořeny, jsme svědky i opačného trendu: roste zájem o vše staré, o vše, co je protipólem současného světa, ať už je to lidová kultura, řemesla a ruční práce vůbec, nápodoba historie všech myslitelných období, nebo třeba orientální duchovní proudy. Součástí tohoto mohutného hnutí je i naše středověké snažení.

Pochopitelně i tato reakce vyvolává protireakci. Z úst skeptiků a pragmatiků často slyším, že si historii příliš idealizujeme, včetně vět typu: „Ono by vás to přešlo, kdybyste v té době měli žít.“

Jsem idealista a romantik, ale nejsem nepříčetný. Vím, že každá doba měla své světlé i stinné stránky, vím, že život ve středověku byl z dnešního pohledu tvrdý, vím, že se tehdy odehrávala četná zvěrstva (ale ve které době ne?). Netvrdím, že bych žil raději ve 14. století než dnes.

Ale v rámci objektivity musím konstatovat, že na období středověku se váže celá řada mýtů, z nichž většina vrhá na tuto dobu horší světlo, než by si zasloužila. Řada z nich je v nás hluboko zakořeněná. A právě o vyvrácení těchto mýtů, o jiný než tradiční úhel pohledu, bych se rád pokusil v tomto článku.

Máme-li se o něčem bavit, měli bychom to nejprve definovat. Středověk je definován svým časovým vymezením, které ale není jednoznačné. Tak za začátek je považován pád Římské říše (476), případně volněji období stěhování národů (3. – 8. století, vrchol v 5. – 6. století; pád Říma je jedním z jeho důsledků). Jako konec středověku a začátek novověku se nejčastěji uvádí objevení Ameriky Kolumbem (1492), respektive ukončení španělské reconquisty dobytím Granady v témže roce. Dalšími možnostmi jsou pád Byzance (1453), objev knihtisku (kolem 1450) nebo německá reformace (přelom 15. a 16. století).

Vidíme tedy, že se jedná o rozmezí zhruba tisíce let. Je jasné, že takový rozsah není možné shrnout do jednoho pytle (i když, jak bude uvedeno dále, i s tím se často můžeme setkat). Proto bývá středověk ještě mnoha způsoby dělen na blíže určené úseky. V českých zemích je zřejmě nejjednodušší dělení na středověk raný (od příchodu Slovanů na naše území po konec doby románské; zahrnuje dobu stěhování národů, dobu předvelkomoravskou, velkomoravskou a knížecí), vrcholný (od počátku gotiky ve 13. století po začátek husitského hnutí) a pozdní (od husitských válek po konec 15. století). Pro ty v dějepise méně zběhlé, kterým by i toto tisícileté rozmezí mohlo připadat úzké, připomínám, že do středověku nepatří ani Keltové z doby bronzové, ani mušketýři, třicetiletá válka či Napoleon.

Možno tedy říci, že středověk začíná s koncem antického světa a končí s nástupem renesance, která se k antickému odkazu navrací. A tady se dostávám k prvnímu mýtu. Právě v renesanci se začalo používat termínu „středověk“, který tehdy měl pejorativní nádech. A dodnes přežívá chápání tohoto období jako jakéhosi mezidobí temna, černé díry mezi antikou a renesancí, kdy se zastavil veškerý kulturní, vědeckotechnický i společenský pokrok. Barbarské kmeny ve spolupráci s křesťanskou církví zničily rozvinutou kulturu starého Říma a Evropa se propadla do chaosu. Zvláště totalitní školství pak navázalo tím, jak ubohý lid trpěl pod útlakem feudálů a zoufale toužil po světle poznání, ale byl násilím udržován zlou šlechtou a církví v temnotách. Obrat k lepšímu pak znamenal právě návrat k antickým hodnotám humanismu, ať už přirozený (italská renesance), nebo násilný (české husitské hnutí).

Nuže: Pád Říma nebyl drastickým zničením rozvinuté kultury. Římská kultura zašla na úbytě, přežila samu sebe, poslední staletí císařství představovala éru úpadku a degenerace. „Barbarské“ kmeny de facto přišly k hotovému. Rovněž k myšlenkám humanismu měla římská společnost jako celek (až na výjimečné jednotlivce) daleko.

Šlechta a církev nebránily návratu antické kultury, naopak – narozdíl od „prostého lidu“, který o této kultuře vůbec nic netušil, se opakovaně snažily o alespoň částečnou obnovu římských tradic. Nebylo to ale možné, ne za tehdejší ekonomické a politické situace. Nejprve muselo proběhnout tisíc let středověku, let obrovského hospodářského růstu, aby z trosek římského impéria vyrostla nová, stabilní Evropa. To byl pevný základ, na němž se teprve dala stavět renesance.

A byla to právě šlechta a zvláště církev, kdo oněch tisíc let antickou kulturu udržoval, takže se zachovala v obdivuhodné úplnosti. To kláštery představovaly v divokém světě prvních staletí středověku klidné ostrůvky jistoty, kde žilo vzdělání, věda, řemesla, medicína, kde se uchovávaly a opisovaly knihy starých autorů. Jistě, bylo by možno namítnout, že s řadou informací zacházela církev po svém – ale kdo to v dějinách nedělal?

A dál: jak uvádí německý medievalista Dieter Breuers, románské a zvláště gotické umění, jakkoli nám může připadat naivní, bylo nesmírně tvůrčí a originální. Oproti tomu, renesance nebyla skutečně ničím jiným, než nápodobou antiky, a za největšího umělce platil ten, kdo antické vzory napodobil nejvěrněji.

Středověk nebyl ani mrtvou dobou nečinnosti, ale obdobím velice dynamického rozvoje, který leckdy nezaostával za rozvojem naší doby. Během jedné či dvou generací se často životní styl zcela změnil. Snad nejmarkantnějším příkladem je přechod k měšťanské společnosti – jedna z nejvýznamnějších změn ve společenském vývoji evropského lidstva. Zatímco až do první čtvrtiny 13. století u nás byla jediným „městem“ Praha, během dalších asi padesáti let jich vznikly desítky. Do těchto měst odchází mnoho obyvatel venkova, stávají se centry obchodu, řemesel a později i vzdělání, vzniká zcela nová a přitom významná společenská vrstva – měšťanstvo.

Toto by si měli uvědomit všichni ti, kteří mají pocit, že středověk (v lepším případě gotika) je jednou dobou, ve které se dá vše – vybavení, oblečení, výzbroj, zvyky, historické události – libovolně míchat. Uvědomili jste si někdy například, že v českých zemích je od začátku gotiky k jejímu konci stejně daleko jako od konce gotiky k napoleonským válkám? Přišlo by vám přirozené, kdybyste na jednom bojišti viděli vojáka z války třicetileté, napoleonské a druhé světové? Ne? Proč se tedy málokdo pozastavuje nad tím, když je historická akce vymezena prostě jako gotika – což v našich podmínkách znamená stejně široké rozmezí tří set let?

Pojetí středověku jako „temného“ údobí vývoje lidstva má zajímavý důsledek: všeobecné povědomí do něj zařazuje různé negativní jevy „dávných časů“, i když ve skutečnosti do této doby nepatří, nebo tam patří méně než do doby jiné. To dále posiluje dojem „temnosti“ středověku a začarovaný kruh se uzavírá.

Příklad: Nad výrokem „Ve středověku se upalovaly čarodějnice“ se zřejmě málokdo pozastaví. Přitom je dobře známo, že masové čarodějnické procesy probíhaly v 16. a zvláště 17. století a pokračovaly až do století 18. a ojediněle i 19. Tedy hluboko v „osvícenějším“ novověku. Až do vrcholného středověku církev oficiálně existenci čarodějnic a čarodějnictví popírala (!). Vydání stěžejního díla, které se stalo hlavní ideologickou zbraní lovců čarodějnic, se časově s koncem středověku kryje – Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice) vyšlo poprvé roku 1486.

Podobných příkladů by bylo možné uvést více. Ač je to pro mnoho lidí obtížné přijmout, hygiena, postavení žen ve společnosti nebo práva a povinnosti poddaných vůči pánům byly ve středověku z dnešního pohledu na lepší úrovni než v následujících staletích. Jak vidno, ne vždy spěje vývoj přímočaře vzhůru k lepším zítřkům.

Jak jsem uvedl na začátku, každá doba měla (a má) své světlé i stinné stránky. Dějiny lidstva každé doby tvoří lidé – a jejich myšlení, vnímání, city, potřeby, sny, touhy se v průběhu staletí nijak výrazněji nemění.

To bychom – dle mého názoru – měli mít na paměti, když se jakýmkoliv způsobem obracíme proti proudu času zpět, k dějinám, k našim kořenům. Měli bychom si všímat světlých stránek, které se dají najít v každé době a které – věřím – mohou být cennou inspirací i pro dnešek.

A co se stinných stránek týče – zkusme se nejprve zamyslet nad nedávno uplynuvším 20. stoletím se dvěma světovými válkami, totalitními režimy, holocaustem, bídou rozvojového světa, ekologickou hrozbou... Pak teprve můžeme kritizovat středověk.